V naší společnosti žijí lidé s různými odlišnostmi – někteří špatně vidí, někteří špatně chodí, někteří špatně mluví či špatně slyší. Lidé, kteří špatně slyší můžeme rozdělit do dvou skupin: na neslyšící a nedoslýchavé (dříve se užíval termín „hluchoněmý“, který je dnes již zastaralý a nevhodný). Toto rozdělení je spíše orientační. Neslyšící většinou nenosí sluchadla a používají ke komunikaci znakový jazyk neslyšících. Nedoslýchaví většinou nosí sluchadla či kochleární implantát („anténka“ za uchem) a používají mluvený jazyk slyšících. Záleží na samotných neslyšících k jaké skupině se hlásí, kam chtějí patřit.

Osobu, která neslyší poznáme až v situaci, kdy se s ní dáme do řeči. Na první pohled nepoznáme, že člověk špatně slyší, ne vždy má sluchadlo, a i když má sluchadla, nemusí nám vždy rozumět. Člověk se slepeckou holí či s brýlemi nás  upozorňuje, že má problém s viděním. Člověk na vozíku či s berlemi nás upozorňuje, že má problém s chůzí. Neslyšení je skrytý handicap, který se o to závažněji projevuje  při komunikaci ve společnosti slyšících lidí.  

Když se narodí miminko, které nemá sluch v pořádku, je velmi obtížné to hned rozpoznat, právě proto, že to není na první pohled vidět a neslyšící novorozenec zpočátku, i několik měsíců, reaguje podobně jako dítě, které slyší dobře. Neslyšící i slyšící novorozeně se nás dívá, neustále pozoruje náš obličej a reaguje na naši mimiku. Slyšící batole se učí poznávat život a řeč nejprve sluchem a na základě těchto získaných zkušeností se začíná pokoušet o vlastní řečový projev. Začíná mluvit a napodobovat slyšenou mluvenou řeč. Toto poznávání života a učení se řeči pomocí sluchu je u neslyšících batolat více či méně omezené a tady se začínají projevovat odlišně. Neslyšící batole neslyší okolní zvuky v plné kvalitě, proto nemá potřebu je tolik napodobovat a učit se z nich.

Myslím si, že je více než důležité zajistit již v porodnicích orientační zkoušení sluchu. Čím dříve se odhalí tento „skrytý“ handicap, tím lépe pro samotné dítě i jeho rodiče. Dětský lékař by měl rodičům vysvětlit vše potřebné a odkázat je na příslušné odborné pracoviště (foniatrie). Tam bývají dětem přidělena sluchadla. Nějaký čas si dítě a rodina zvyká na život se sluchadly. Pokud sluchadla nepomáhají, tak je v určitých případech zvažována možnost dítěti implantovat kochleární implantát. Rozhodnutí a zodpovědnost nechat dítě „implantovat“ záleží na samotných rodičích, kteří by měli být dostatečně informováni odborníky.

Děti, které špatně slyší mohou nosit sluchadla, kochleární implantát nebo mohou být i bez sluchadel. Komunikace s těmito dětmi má svá specifika, která bych zde ráda zdůraznila. Aby nám neslyšící děti správně rozuměli, měli bychom na ně mluvit „tváří v tvář“, správně artikulovat, mluvit pomaleji, nepolykat koncovky. Není od věci několikrát danou informaci zopakovat a zjistit, zda nám dítě opravdu správně rozumělo. Nestačí se zeptat: „Rozuměl jsi?“ Lepší je kontrolní otázka „Co jsem říkala?“ Vhodné je podpořit mluvenou komunikaci i prvky znakové jazyka. Tady také záleží na rodičích, jaký druh komunikace zvolí při výchově svých dětí. Jestli budou používat jen mluvenou řeč nebo i znakový jazyk. I toto rozhodnutí je plně na rodičích.

Autorka: Mgr. Lenka Radoměřská

V Kutné Hoře 25. 6. 2010